Stárnutí je jedním z největších fenoménů 21. století a genderové aspekty jsou jeho nejvýraznější charakteristikou. Nejenže stárnutí je většinově zkušeností žen, které mají v průměru delší naději na dožití než muži, ale stárnutí per se je silně ovlivněno genderem. Až potud se jedná o známá fakta, ale již podstatně méně je známo, co představují pro sociální aktéry a aktérky a v jakém smyslu se jejich aktérská praxe rozvíjí na pozadí různých kulturních a sociálních kontextů.

Stárnutí je nutné vnímat jako celoživotní proces, který je tvořen různorodými komponentami s proměnlivými výsledky. Jednou z výrazných zkušeností stáří je i sociální exkluze, vyloučení. Oproti běžnému porozumění tomuto konceptu v ekonomických pojmech, jako téměř synonymum chudoby a etnicity, Kieran Walsh et al. (2021) zkoumají sociální exkluzi ve vyšším věku z pěti různých pohledů: 1) exkluze prostřednictvím prostoru a komunity, 2) exkluze ekonomická, 3) ze sociálních vztahů, 4) z občanských práv a 5) ze sociálních služeb. Disponibilní výzkumná zjištění ukazují, že rozdílná pohlaví mají odlišné zkušenosti s těmito různými formami exkluze. V případě starších žen je velmi výrazná exkluze ekonomická, jež zejména v kombinaci s dalšími minoritními statusy vede například k vyšším rizikům chudoby především v jednočlenných domácnostech (Vidovićová et al. 2015). Oproti tomu v případě osamělosti jako produktu sociální exkluze ze sociálních vazeb nejsou výsledky jednoznačné. Některé poukazují na výrazně vyšší míru osamělosti u mužů, například v důsledku dřívějších rozvodů, jiné naopak u žen vlivem vdovectví. Rozdílné trajektorie, které ženy a muži ve svém pozdějším životě zakoušejí, tak podtrhují komplexitu souhry věku a pohlaví, jež se vzpouzí jednoduchým interpretacím a výkladovým rámcům. Sociologie, sociální gerontologie, ani studium genderu nejsou v pozici, aby poskytovaly jednoznačné odpovědi. I když se nám podaří na chvíli vysledovat a otestovat vzájemnou empirickou souvislost mezi dvěma fenomény, učiníme několik kroků do jiného sociokulturního prostředí, uplyne historická etapa, nebo jen využijeme jiný empirický nástroj, a náš model se třese jako příslovečný domeček z karet.

Fluidní komplexita vztahu mezi věkem, pohlavím, genderem, sociálním prostředím, kulturou a časem je jedním z hlavních závěrů monotematického čísla, které tematicky stojí na třech pilířích: gender, věk a vztahovost. Vztahovost je přitom chápána jako konceptuální rámec, jenž zahrnuje jak vztahy interpersonální, niterné, tak vztahy široce společenské, mezigenerační, a konečně i ty systémové, strukturální, tedy mezi systémy sociálního světa a jeho institucí, mezi koncepty a teoriemi. Texty nás provedou světem vztahů sociálních, rodinných, oblastí vzdělávání i trhu práce, veřejným obrazem i historizujícím kontextem, i vznikajícími teoriemi a modely. Autorky a autoři příspěvků jsou reprezentantkami a reprezentanty deseti zemí, ale ještě více národností, jejich témata se geograficky rozpínají od České republiky přes Litvu, Maltu, jižní Asii až po starověký Řím, řada z nich má ale univerzalisticky globální aspirace, nebo naopak přináší globální koncepty do kulturně specifických prostředí.

Prvním z takových a zároveň jedním ze dvou, které se věnují oblasti rodiny, je text Kateřiny Prášilové. Kateřina je mladou vědkyní, jež zpracovala zřejmě vůbec první českou přehledovou studii na téma prarodin. Fenomén v ČR známý především pracovníkům a pracovnicím sociálních služeb a služeb Orgánu sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) má významné sociologické kontury a otvírá nové možnosti pohledu na analýzu sociálních rolí pozdějšího věku. Rolemi a rolovými očekáváními se zabývá i text Sary Casamayor Mancisidor, ale činí tak ve specifickém kontextu starověkého Říma. Analýzou dynamiky vztahů mezi stárnoucími matkami a dospělými dětmi vykresluje obrázek „starých pořádků“, které jsou až překvapivým způsobem relevantní pro dnešní analýzy performance věku a genderu. Typově podobný datový arzenál, tedy literární prameny, využívá i Ieva Stončikaitė ve své analýze produkce vlivné autorky zahraničních bestsellerů Ericy Jong, česky vyšly například Strach vzlétnout (Odeon 1994), Strach z padesátky: zastavení v půli života (Eroika 2001), Desátá múza Sapfo (Lika Klub 2007). Ieva inspirovaná fascinací feministických studií touto autorkou a revolucí, kterou v 70. letech přinesla prostřednictvím autobiografické beletrie (srov. např. Hogeland 2016), představuje Ericu Jong jako novou názorovou vůdkyni nabízející transformativní narativy stárnutí pomocí vymezení se vůči stárnutí jako úpadku. Jak ale Stončikaitė argumentuje, nečiní tak zcela bezkonfliktně. Stať Ievy Stončikaitė je přitom velmi cenná nejen svými empirickými závěry, ale už i teoretickým úvodem, který nastiňuje vybrané klíčové koncepty oboru věkových studií (age studies) (Pickard 2016; Gullette 2004; Katz 2014).

Oproti kvazisoukromým sférám jednotlivce a rodiny se problematikou veřejných domén trhu práce a vzdělávání zabývají stať Radky Dudové a esej Marvina Formosy. Radka Dudová na pozadí profese řidič/ka veřejné dopravy vykresluje vztahy mezi věkem, pohlavím, genderem a stárnoucím tělem. Vyvstalý obraz je malován reflexí aktérů a aktérek, kteří se často dlouhé roky pohybují v prostředí, jež je plíživě alternováno technologickou změnou na straně jedné a proměnou nesenou jejich vlastní stárnoucí tělesností na straně druhé. Rozhovory s pracovníky a pracovnicemi ve vyšším středním věku navíc dávají vyniknout někdy velmi subtilním genderovým předpokladům, se kterými jsou nastolovány podmínky výkonu této práce i její velmi praktické každodenní aspekty. Například problematika dostupnosti veřejných toalet ve městech je považována za jednu z klíčových a kulturně průřezových podmínek prostředí přátelského k věku (tzv. age-friendly environment; Moulaert, Garon 2016). Pro stárnoucí řidiče a řidičky je součástí přátelskosti vůči věku v jejich pracovním prostředí a lakmusovým papírkem jeho genderovanosti.

Některé texty této kolekce vycházejí z věkové optiky a stárnutí, jiné naopak stavějí na základu studia genderu a pozorují přidanou hloubku nesenou dynamikou věku. Esej Marvina Formosy je příkladem prvního přístupu, který se kriticky pozastavuje nad absencí feministických a genderových studií v tématu celoživotního vzdělávání. Marvin Formosa je tím, koho bychom nazvali celebritou oboru, a díky svému historickému přehledu reflektuje, že seniorské vzdělávání kvůli své silné feminizaci poskytuje řadu příležitostí pro redefinici poznání o ženském vědění prostřednictvím jeho formalizované formy učení (zejména ve formátu populárních Univerzit třetího věku) a vzdělávání se obecně. Jeho argumenty přicházejí v pravý čas, neboť se znovu otvírá politická debata o významu celoživotního, resp. pozdního vzdělávání a jeho role v aktivním stárnutí, včetně zvládání nových výzev digitalizovaného pracovního trhu 21. století (European Commission 2018). Tyto úvahy budou klíčové v debatách a reflexích nelineárních životních drah, které nás však teprve čekají (Leichsenring 2018).

Pokud Formosa hovoří o ztraceném zájmu, Sehar Ezdi mluví přímo o ztracených ženách. V přísném oborovém pohledu by text obdobného zaměření vyšel spíše v časopise orientovaném na demografii a populační strukturu. Ezdi totiž prezentuje demografickou analýzu vybraných jihoasijských zemí a vysvětluje efekty kohorty a životní dráhy jako zdroje maskulinizace stárnutí. V naší kolekci je ale proto, že efektivně nastavuje zrcadlo našemu běžnému uvažování o stárnutí jako „problému žen“, sycenému již uváděnými rozdíly v naději na dožití (76 let u mužů a 82 u žen při narození; 20 let pro ženy 65leté a 16 let pro stejnou věkovou kategorii mužů) (ČSÚ 2021a) a výsledným poměrem téměř tří žen na jednoho muže ve věkové skupině stoletých a starších (ČSÚ 2021b).

Z jiného empirického i geografického zdroje, a zároveň i s velmi kvalitativně odlišným výsledkem, se na starší muže soustředí i text autorského kolektivu vedeného Sarmitė Mikulionienė. Empirická studie zpracovává kvantitativní výběrové šetření tří baltských států a sleduje koncept sociálního začlenění, ukotvení (social embeddedness). Jejich analýzy přicházejí se zajímavým zjištěním, že pohlaví hraje klíčovou úlohu především v extrémních pozicích sociálního zasíťování – tedy mezi těmi, kteří jsou nejméně anebo naopak nejvíce ukotveni v sítích podpory. Oproti běžným obecným teoriím, argumentuje autorský tým, jsou to zejména muži, na které dopadají negativní efekty vyloučení ze sociálních vztahů ve vyšším věku silněji.

Vyloučení ze sociálních vztahů je i nosným tématem textu kolektivu vedeného Marjou Aartsen, kterým celé toto tematické číslo otvíráme. Aartsen se spoluautory se snaží najít způsob, jak vnést určitý řád do genderované komplexity exkluze ze sociálních vztahů, a navrhuje heuristický model. Vyloučení ze sociálních vztahů ve stáří v něm definuje jako situaci, v níž jsou lidé sociálně a emocionálně odpojeni od odpovídající (adekvátní) úrovně intimních vztahů, sociálních sítí, sociální podpory a/nebo sociálních příležitostí, přičemž gender je jak průřezovým, tak zastřešujícím faktorem, který zkušenost sociální exkluze ze vztahů ve vyšším věku ovlivňuje. Argumenty nasbírané Marjou Aartsen mimo jiné upozorňují na to, že individualizované dopady sociální exkluze ze vztahů, jako je osamělost, horší zdraví nebo životní pohoda, jsou zároveň možnými individuálními prediktory vzniku tohoto typu exkluze. Model může pomoci budoucím empirickým studiím, jež se v různých socioekonomických a kulturních kontextech budou snažit testovat sílu těchto vazeb. V neposlední řadě je už ale i sám model využitelný jako mapa možných cílů intervenčních opatření, pokud se některá ze společností rozhodne proti negativním dopadům sociální exkluze bojovat.

Jsou ale i témata, která se do tohoto tematického čísla nevešla, přestože by byla pro promýšlení věku, resp. stárnutí, genderu a vztahovosti přínosná. Zejména problematika péče, jejího poskytování a přijímání (viz např. Dudová 2018) dává vzniknout otázkám, jež celkový obraz genderu v žité realitě stárnoucích nezanedbatelně zvýznamňují. Z kapacitních důvodů jsme také vynechali problematiku hluboké sociální změny vyvolané reakcemi na pandemii onemocnění covid-19. Pandemie velmi specifickým způsobem jako tlustý zvýrazňovač odkrývá, jak se jako společnost stavíme k seniorům a seniorkám (Hasmanová Marhánková 2021) a jaké dopady přijímaná opatření mají na generace, rodiny, pečovatele i genderovaný trh práce (Heřmanová 2020). V našem souboru textů chybí i větší pozornost k jinak sociálně gerontologicky extrémně důležitému tématu prostoru jako rámci pro pohlaví, gender a vztahy (srov. např. Herbert 2018; Vidovićová et al. 2021). Pozornému čtenáři ani pozorné čtenářce neunikne, že jsme v přehledu genderovaných zkušeností nepřekročili binární hranici a sexuality se dotkli jen okrajově. Téma stárnutí na pozadí LGBTQIA+ zkušenosti se přitom dostává stále více do popředí (Hasmanová Marhánková 2018), stejně jako otázky pohlaví a genderu v kontextu každodennosti. Těm se velmi inspirativním způsobem věnuje podobor kulturní gerontologie, který je charakterizován koncepty, jako je subjektivita a identita, tělo a ztělesnění (embodiment), reprezentace a vizualita nebo čas a prostor (Twigg, Martin 2015; Teuscher, Teuscher 2007). V českém kulturním prostředí také tato témata ještě čekají na své důkladnější zpracování.

I přes určitou tematickou selektivitu chce tato monotematická kolekce přispět k zapojení věku do genderových studií a genderu do studií věku a stárnutí. Duální vztah pohlaví a stárnoucího těla i genderu a stárnutí plodí dynamický obraz sociální skutečnosti, v níž jsou budovány mnohovrstevnaté vztahy jedinců, kolektivit, struktur, institucí i idejí. Jak se snažíme ukázat i prostřednictvím našich textů, může vztahovost posloužit jako vhodný teoretický i empirický rámec, díky kterému můžeme sledovat svébytný řád i nestálost těchto dvou zřejmě nejsilnějších lidských charakteristik. Přejeme vám inspirativní čtení a těšíme se na diskusi s vámi nad zveřejněnými texty na našich sociálních sítích: https://www.facebook.com/GenpathTeam/.

Věnováno památce Jiřiny Šiklové.

Poděkování

Editorial monotematického čísla „Gender, věk a stárnutí“ byl podpořen projektem „GENPATH: Genderové cesty exkluze v sociálních vztazích ve stáří pohledem životní dráhy“ spolufinancovaným se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu ZÉTA. GENPATH je pokračujícím projektem COST ActionROSEnet (CA15122) a součástí projektu GENDER-NET Plus ERANET COFUND, který je financován z programu pro výzkum a inovace Evropské unie Horizon 2020 pod číslem dohody N° 741874. Národní týmy konsorcia byly podpořeny těmito granty: Rakousko (FWF I4210/GNP187), Česko (TA ČR ZÉTA TJ03000002), Irsko (GNP-187), Izrael (MSTS 3-15667), Norsko (NFR 299859), Španělsko (PCI2019-103627), Švédsko (Vetenskapsrådet 2018-00929).

Zobrazit celý článek

English version

Reference

Tento článek je publikován v režimu tzv. otevřeného přístupu k vědeckým informacím (Open Access), který je distribuován pod licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial 4.0 International License (CC BY-NC 4.0), která umožňuje nekomerční distribuci, reprodukci a změny, pokud je původní dílo řádně ocitováno. Není povolena distribuce, reprodukce nebo změna, která není v souladu s podmínkami této licence.